Jaro bylo bezpochyby přelomovým okamžikem současnosti. Skoro ze dne na den se ulice Prahy a dříve přeplněné turistické trasy úplně vylidnily. Zavřeli se obchody a další služby a chvíli dokonce neplatily ani modré zóny. Z centra Prahy se doslova stalo město duchů. Není se čemu divit, když centrum slouží převážně jako komerční zóna a bydlení je zde, až na výjimky, zcela potlačeno. Naopak okraje města, parky a sídliště byly obsypány lidmi, protože jediné co bylo povolené byly procházky v přírodě a individuální sportovní aktivity. Navíc počasí všem těmto aktivitám nahrávalo, bylo slunečno a teplo a to bezmála celý duben.
Nedalo mi to a začal jsme pravidelně vyrážet do jindy narvaných ulic a užívat si konečně Prahu bez lidí. Jako Pražák mám ke svému městu velmi silný vztah a takovou příležitost, kdy s nadsázkou město patří jen tobě, jsem si nemohl nechat ujít. Občas jsem potkal procházející jednotlivce, ale to bylo přesně to co jsem od těchto procházek očekával. Vznikali tak jedinečné okamžiky spojení lidí s městem a to vše s postapokalyptickou náladou.
